Z Výprachtic do Orliček (1)

Pořád mám tolik námětů na své články, že nevím, který zpracovat dřív. Na dnešek jsem původně měla jiné téma, ale protože dnes to jsou dva roky od jedné z mých nejbarevnějších túr, rozhodla jsem se podělit se s Vámi právě o ni.

Odjakživa jsem milovala veselé, teplé barvy podzimu, kdy si teplomilný člověk jako já (pozor, to ale nemá znamenat, že si rochním v teplotách přesahujících 30 °C ve stínu!) ještě víc váží každého slunečného, teplého dne, poněvadž počítá, a u nás na horách tím spíš, s tím, že babí léto může každým dnem skončit. No, a když u toho ještě rádi fotíte, tak teprve. V takových dnech bych jen jezdila po horách, a fotila a fotila.

V říjnu 2018 jsem byla po tom dovolenkovém úrazu už dva měsíce a měla jsem ještě celkem dost nevybrané dovolené, tak jsem toho využila a vydala se na odvrácenou stranu sousedního hřebenu, který se nazývá Bukovohorská hornatina, do krásné obce Výprachtice. Měla jsem v plánu si projít její část (protože je veliká, všechno bych nestihla) a druhou část mé túry mělo tvořit focení javorové aleje u Orliček. Jenže to nakonec dopadlo trochu jinak.

Když jsem autobusem projížděla pod Převáží, viděla jsem tam úchvatně vybarvené javory, a to rozhodlo. Vystoupila jsem ve Výprachticích a vydala se zpět k Převáži, poté pod Bukovou horou do Čenkovic a směrem k Orličkám. Sice jsem si pár kilometrů přidala, ale stálo to za tu námahu a dodnes mám na to krásné, živé vzpomínky.

Dnes projdeme v mých snímcích Výprachtice a skončíme na Převáži, za týden Vás pozvu na zbytek cesty.

Všem Vám pěkně děkuji za čas, který jste mi věnovali, a přeji hezký zbytek neděle a všechno dobré do nového týdne, ať se Vám vyhýbají nemoci a máte se co nejkrásněji.