Neděle v Neratově aneb co jsem tam zažila poprvé

Protože první neděli v srpnu se tradičně odbývá pouť v našem farním Chrámu, a tudíž u nás není, zamířila jsem 7. srpna se třemi dalšími dámami na Mši Svatou do Neratova.

Měla jsem zato, že to bude zcela standardní Mše Svatá, po níž si prohlédneme okolí a pojedeme domů. Ale chyba lávky...je prostě nejlepší spolehnout se na Hospodina.

Zprvu to vypadalo, že nebude až tak plno, jak jsem očekávala, ale do deseti hodin se kostel zaplnil, a to zčásti i rodinou, jejichž malá dcerka Amálie Julie Klotylda měla být křtem přijata do velké rodiny Církve. No, paráda, tím líp, řekla jsem si, protože to měla být moje první Mše Svatá na tomto poutním místě, kam jinak jezdím alespoň jednou ročně už po několik let, avšak vždy ve všední den, kdy tam jede aspoň pár spojů, tak to bude i se křtinami. Jedním z příbuzných byl i náš pardubický exhejtman Roman Línek.

Mše Svatá tedy začala a Mons. Suchár nešetřil vtipem a úsměvy, dopodrobna vysvětloval vše, co se v danou chvíli bude dít. Obřady postupovaly a posléze se přesunuly ke křtitelnici, která se nachází na západní straně kostela. Jen pro upřesnění: neratovský kostel je orientován severojižním směrem. Protože jsem seděla hned naproti, měla jsem na fotografování dobrý výhled. Krásné bylo, když se kolem P. Suchára shromáždila kupa dětí, on se každého ptal na jméno a zahrnoval do přímluv jejich patrony.

Když skončil křest a také Mše Svatá, při níž, mimochodem, ministrovali také také dva z mentálně postižených klientů Sdružení Neratov se svými plyšovými hračkami, což se mi moc líbilo, rozhodly jsme se, že si zajdeme do Café Neratov na něco dobrého. Já jsem ještě venku fotila přehlídku starých kabrioletů, odstavených před budovou Sdružení Neratov, roubenku za kavárnou, krásné kytičky a další věci. Tím pádem jsem si ušetřila půlhodinové stání ve frontě v kavárně, které "postihlo" mé společnice. Já si vystála frontu pouze cca 10 - 15 minut dlouhou.

Přemýšlela jsem, co si dát. Nakonec to vyhrála horká belgická mléčná čokoláda se šlehačkou roztomile naservírovanou v malinkém keramickém šálečku, a k ní jsem, stylově, ochutnala řez z belgické čokolády. No, prostě fantazie, jedno i druhé. Když k tomu připočtete útulné prostředí, fantasticky příjemnou obsluhu, která objednané donese až ke stolu, možnost platit kartou, což mi na malé horské vesnici nepřijde jako úplně běžný stav, a jako třešinku na dortu ještě možnost nakoupit si ručně dělané hrníčky z chráněné keramické dílny z Bartošovic v Orlických horách, která také patří pod Sdružení Neratov, sirupy z bylinek z Orlických hor a další věci, dá to všechno úžasný a neopakovatelný zážitek. Až pojedu do Neratova příště, určitě se opět zastavím...a do té doby mi krásný, originální bílý hrníček bude doma připomínat to milé prostředí.

Mezitím jsem se také dozvěděla, že v jednu hodinu bude v kostele svatba. Záhada toho, proč po Mši Svaté stěhovalo několik lidí do presbytáře cosi černého a velkého, z čehož se nakonec vyklubal klavír, byla vyřešena. Ale nebyla to lecjaká obyčejná svatba...

Začala sice s určitým zpožděním, navíc bylo všechno tlumočeno i do angličtiny, ale opravdu to stálo za to. Obřad vedl baptistický kazatel, otec nevěsty Markéty. Ženich se jmenoval Noah a byl to Američan, prý s mexickými kořeny. Byly to jen obřady s promluvou nevěstina otce, což trvalo celé zhruba hodinu. Když jednotliví hosté přicházeli poblahopřát novomanželům, odešly jsme. Ale ještě předtím jsme si vyslechly několik krásných písniček v podání sboru s doprovodem klavíru, na který hrál i nevěstin otec.

Odjížděly jsme z Neratova krátce před půl třetí, ale za několik málo kilometrů jsme potkaly havárii, která však, jak se zdálo, se obešla bez zranění, pouze se škodou na autech. Po čtyřiceti minutách jízdy krajinou Orlických hor jsme šťastně dojely domů, plné dojmů.

Takže když to shrnu...co všechno jsem v Neratově zažila poprvé právě dnes? Mši Svatou, křtiny, svatbu, návštěvu kavárny a přehlídku aut. Myslím, že na jednu návštěvu je toho dost.

Fotogalerie ZDE